Hm... - Oběd

Hm... - Oběd
12 skladeb, G Parrot

Na koncertech pražské kapely Hm... se schází fandové snad všech hudebních žánrů, a z představení těchto mladíků odcházejí všichni bez rozdílu s úsměvem na rtech. A co že je tohoto prazvláštního jevu příčinnou? Je to přeci neobyčejná dávka úplně obyčejné radosti ze hraní, muzikantská přirozenost, a hlavně smysl pro humor, který je vždy inteligentní, nikdy však profesorský. Z kapely zkrátka vyzařuje jakási podivuhodná pozitivní energie, která je s to prostoupit jak protřelého metalistu, tak milovníka jazzu či klasiky.

Nové album kapely kolem zpěváka a bývalého tataboje Marka Doubravy se skládá jak z již tradičních zhudebněných veršů klasických básníků, tak z modernějších písní. Stylově se jedná o směsku swingu, folku a rocku, ale ve výsledku působí dosti svébytně. Všichni hudebníci to s nástroji opravdu umí, do ničeho se netlačí, a je to cítit. To vše jsou očekávané a tudíž i dobré zprávy. Je tu ovšem i zpráva špatná. Album z větší části nefunguje.

Bez vizuálního vjemu přicházejí Hm... o velkou část své univerzality. Deska zní tak nějak příliš alternativně. Jsou to sice ty samé texty, ta samá aranžé jako na koncertech, ale zatímco naživo je Doubrava schopen Wolkerova slova oživit tak, že verše přímo vstupují do posluchače, nyní je třeba poslouchat, soustředit se. Naživo je to zábavné. Na desce potrhlé.

Samozřejmě, i zde se najdou skvělá místa. Sluníčko jako by přímo vycházelo z reproduktoru při Apollinairově Obědu. Seifertova Studánka je křehká. Jednotlivosti jsou krásné. Celek však působí rozháraně. Bylo možné udělat to lépe? Kdo ví... Je kouzlo okamžiku vůbec přenositelné? Jedno je jisté: zatímco po návštěvě koncertů bude Vaše Hm... dlouhé a spokojené, po tomto obědu bude možná znít poněkud rozpačitě.

65%

Stefan Segi