Počátky
Počátky Hm… jsou nejasné a my osobně si je nepamatujeme. Říká se, že první koncert byl v roce 1994 v červenci v kulturní mecce Olbramově u Stříbra. Což by odpovídalo teorii, že nás na skautském táboře v blízkém údolí potoka Kosáče nabádal Markův rádce Líba, ať něco secvičíme. První aktivní zkoušky tedy musely být už v následující zimě roku 1994. V té době skončil Viktor studium na ČVUT, začal chodit na FAMU, a Marek chodil na gymnázium Arabská. Jméno Hm… vymyslel Marek a poprvé jsme ho uvedli na pozvánkách na náš třetí koncert v sále u Piškota na Hanspaulce 10. února 1995.
Během dalších tří let plynulé pokojové činnosti jsme zaznamenali snad každý rok lehkou krizi, kdy se nám zdálo, že není žádná energie, která by Hm… pevněji držela pohromadě. Nebylo to ale z důvodu nesouznění, nebo neshody, pouze jsme každý podnikali řadu jiných činností, a Hm… bylo svým založením neprůbojné, takže společná tvorba ustupovala razantnějším okolním akcím.
Od roku 1996 jsme začali hrát pravidelněji (přibližně jednou za 2 měsíce) na různých spřátelených akcích. Písniček přibylo (Ema, Kidži udži, Don Juan, Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy, Asi si umřu) a v repertoáru jsme tak měli pouze Hm… skladby.
Tri bodky
Na sklonku roku 1997 jsme uvažovali, že Hm… uklidíme ke spánku a jako akt zakonzervování jsme chtěli všecko vzniklé zaznamenat a nahrát demo CD. Marek Šťastný s jeho gramofónovým labelem HIS MASTER'S NOISE se nás (stejně jako předtím TataBojsů) ujal, a během pár dní jsme nahráli CD "Ehm…" (ve formátu MP3 zde). Už tím, že jsme se rozhodli si demo CD nahrát, jsme ale udělali krok kupředu, a stagnující Hm… se hnulo z místa. Jednak nás to začalo víc bavit, a pak se nás také ujala manažerka Blanka. S její pevnou rukou přišlo i více koncertů a my jsme se přestali zabývat organizací. Tím z nás spadl pocit, že jsme příliš laxní a jako takoví nemůžeme existovat.
V ten samý čas se k nám také na několika koncertech přidal Ondřej Anděra z WWW - spolužák Viktora z FAMU a multimediální tvůrce. Zkoušeli jsme už s několika hosty dříve. Martin Mareček s námi hrál na percusse a ještě jeden kluk na kytaru. I Kotouš s námi zkoušel hrát, ale nic z toho nedopadlo. Ondřej přinesl do naší muziky srandovní zvuky a rytmické základy. Způsob jakým ovládá BeatBox, čili svou pusu, je jedinečný a k naší radosti to zapadalo pěkně i do našich písní.
Prvního hosta Ondřeje asi po dvou měsících doplnil Milan. Jeli jsme tehdy společně s TataBojs někam hrát a tak s námi Milan nacvičil 3 písničky. Chtěli jsme si zkusit, jaké to je - hrát s bicími. A bylo to příjemné. Milan nám přizvukoval s jemu vlastní lehkostí a vyvolával v nás euforické stavy. Viktor si dokonce párkrát při hraní poskočil, protože mu Marek vyprávěl, že v TataBojs se nehraje, v TataBojs se skáče!
A protože TataBojs, OTK a Oswald Schneider jedno jsou, nazkoušeli jsme několik písniček ještě s Filipem z Oswalda. Ten nám přinesl třetí hlas do sborového zpěvu (ve kterém jsme se začali neuměle vyžívat) a svoji malou a příčnou flétnu.
Na Radiu 1 nás jednou slovák Dan ve Velké sedmě představil jako "Hm tri bodky". To se nám moc líbilo a tak jsme začali říkat našim třem stálým hostům, co už dávno hosty nebyli: TRI BODKY. Marek to dokonce úžeji definoval v rozhovoru pro Reflex: "Je kapela Hm… a pak je uvnitř kapela Tri bodky…"
Kotouš a básníci
Texty jsme my sami přestali psát. Zatím nejznámějším textem z vlastních řad Hm… je Markovo Asi si umřu, které napsal pravděpodobně někdy večer, když nemohl usnout kvůli nějaké holce. Alespoň tak to říkal. To, že Marek umí psát texty, je ale vidět jak na starší písničce Ema tak i na jedné z nejnovějších, která se vyznačuje tím, že doposud nemá ani název. Jenže stejně raději hledáme v básnických sbírkách. Tak vznikla polovina našich posledních písní - Příběh Ad vocem - "šrámek", Píseň o lásce, Noc plná tajemství, Sen. Noc plná tajemství je v originále "Panenství" - básnička od Víta Kremličky. Je to první písnička, ve které je text žijícího profesionálního básníka. A tak jsme ho pozvali, ať si to přijde poslechnout. Přišel. Ani nevíme, jestli se mu to líbilo.
Druhou polovinu písňových textů Hm… okupuje svým talentem Petr Kotouš, zkráceně Kotouš. Spolužák a kamarád Marka. V raných dobách Hm… hrál Marek kromě Hm… a TataBojs společně s Kotoušem také ve veselém duu Billy a Kid - duu naprosto bez ambicí, které vlastní nepozorností postoupilo do celostátního kola trampské PORTY. Říká se, že o tom ve světlé chvilce rozhodl Wabi Daněk. Skupina Billy a Kid se prozatím rozpadla, ale texty Kotouš píše i nadále. A tak si je od něj žádáme.
První CD
V roce 2000 jsme ve stejném tribodkovém složení vydali druhý archivní otisk vývoje skupiny, tentokrát ovšem jako nefalšované album, s oficiálním vydavatelem g.parrot. Nahrávali jsme ho od září roku 1999 - g.parrot je vydavatelství Zdeňka Krejčího. Blanka Huňátová nás na něj nasměrovala a po krátkém jednání jsme se už na jaře 1999 dohodli, že Zdeněk CD vydá. Na rozdíl od prvního dema jsme nahrávání protahovali a tříštili až na výsledný půlrok (!). Dílem to bylo díky naší nonšalanci v organizaci práce, dílem absencí stabilního zvukového studia. Náš dvorní zvukař Ondřej Ježek ho v té době pomalu dokončoval, dělal podlahy a osazoval dveře. Nahrávali jsme tedy porůznu v provizorních prostorách. Základy ke skladbám s bicími jsme nahrávali ve filmovém studiu Barrandov, v hale ruchového studia. Drobné skladbičky jako Ukolíbafka jsme nahrávali u Ondřeje na půdě. A všechny zpěvy a sólové vstupy jsme nahráli ve studiu Cinemasound, kde v té době pracoval Viktor. Tam také Ondřej s Markem desku smíchali.
Zajímavé snad je, že se deska míchala v hale určené pro mix filmového Dolby Stereo SR a protože Viktor i Ondřej jsou zaměstnáním filmoví zvukaři, nechali se zlákat technologií a Ondřej desku smíchal do vícekanálového formátu Dolby surround. Není to nic neobvyklého - v pořádném kině ve vícekanálovém podání by deska zněla líp. (A v normálním stereu zní hůř, než kdybychom to dělali, jak se sluší…) Desku jsme pokřtili na Deltě pravděpodobně 25.3.2000. Slávy kolem toho bylo dost, měli jsme radost, že se o nás zmínili i v Mladé Frontě, v Lidových novinách, v Reflexu, v Rolling Stonu a na několika webových serverech. Navíc, a to nás těšilo samozřejmě hodně, se na křest přijel podívat pan Otakar Svoboda se svým zpravodajským štábem ČT.
Filip a Tomáš
Asi po roce hraní, kdy jsme žili z podstaty a nesli se na vlně uspokojení, se však opět projevila základní vlastnost Hm… - jsme seskupení lidí, jejichž hlavní úsilí je zaměřeno jinam… - postupně se vzdálila bodka Ondřej, jehož zcela pohltila příprava představení v divadle Archa, i Milan Cais. Ten se začal plně soustředit na TataBojs a sochařství (kvůli tomu vystoupil i z Oswalda Schneidera). Hm… tak ztratilo své milé bodky…
…až na jednu. Filip na zkouškách čím dál tím víc mluvil do toho, jak by měly vypadat písničky. V té době si také speciálně pro Hm… pořídil miniklarinet "chalimeau" a začal si přisvojovat i roli basisty. Tak dlouho se nenápadně angažoval, až jsme ho po koncertě v Břeclavi přijali za stálého člena. (Vzápětí ovšem dostal vyhazov, neboť nechtěl kvůli nám opustit manželku (byť na jednu noc!). Řekli jsme mu, že ho vezmeme zpátky, když si vylomí přední zub, což udělal, takže nám nic jiného nezbylo). Navíc dostal funkci pokladníka, protože je pořádný a dobrý počtář. Do Hm… se tak poprvé od dob Blanky manažerky vrátila trocha systematičnosti a organizace.
Nějakou dobu se nám zdálo, že dokážeme hrát bez Milana a jeho bicích stejně vřele jako s ním, ale už jsme byli příliš zvyklí. Když přestával mít na Hm… čas, začali jsme se porozhlížet po jiném bubeníkovi. Našli jsme ho nečekaně brzo a vlastně snadno skrze Viktorovu práci. Jmenuje se Tomáš Rejholec a dneska už víme, že bylo náramné štěstí, že jsme ho našli, ale rozepisovat se o tom nebudeme, on by se jistě čepýřil. Jeho hlavní kapelou je Skandovat Oranž. Kromě toho hraje na bicí v orchestru divadla v Dlouhé a v Dejvickém divadle. Občas si tam také vystřihne nějakou menší roličku. I my už jsme zjistili, jaký talent herecký v něm dříme a k naší radosti ho využívá i s Hm…
Zhruba od zimy roku 2001 je tedy Hm… čtyřčlenné.
