SEN

Josef Kainar

Ještě a ještě se mi o ní zdává.

Já nejsem pro sny.

Člověk v posteli

ať leží opodál,

sekyra do špalku,

ať on si klidně vězí

sám nedaleko od sebe.

 

Hluboký, přesný.

 

On ten sen vejde vždycky znenadání,

jak chodí za mnou

dobrých sedm let.

A čas jen něco maličko smyl na ní.

Trochu ji zbělel

jako starý snímek

ale z tý krásy snítko neubral.

Ona se ve snu stejně na mě dívá,

trošku jak přes vodu,

ale já vím: je živá.

Má pusu pootevřenou

jak ti, co v mlze žijí

a pijí mlhu,

mlhou létají.

 

Tak se mi vrací.

Tehdá v nemocnici

vrátný mi řekl, že Anka je mrtvá.

A já se neptal,

neptal podruhý.

 

Jedenkrát smrt,

to člověk právě snese.

Jenom jsem vůbec, vůbec nepoděkoval

a obrátil se ke dveřím

a šel.

 

Ty šedý dlaždičky

počítaly mě dole pod nohama

tam v chodbě svatý Anny,

však je mám spočítány

s plnou pamětí.

Po nich jsem přešel,

bylo to pár kroků,

po nich jsem chodil

celý staletí.

Při druhým okně stará sestřička

zalívala zrovna bílou kytku

a mně se zdálo,

že ony se na sebe

lítostně usmívají.

 

To bylo všechno.

 

Ještě a ještě se mi o ní zdává.

A je to sedm let.

A ten sen, znáte,

jak jsou lidi chytří,

je těžký na mně nepoznat,

necítit, neuvidět.

Jdou o mně řeči.

Ať si jdou, kam chtějí.

Já přece nežiju ve špatný beznadějí,

chtěl bych mít lásku,

strašně chci mít rád,

abych měl pořádně se o co ustarat.

Ale ten sen mi nohy zamotává.

Do pytle, jako odsouzenýmu.

 

Ještě a ještě se mi o ní zdává.

plánované koncerty.vykonané koncerty.historie.o kapele.CD0.CD1.CD2.CD3.návštěvní kniha