BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH

Jiří Wolker

Utichly továrny, utichly ulice,

usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodiny

nezavřel očí svých jenom dům jediný,

očí svých ohnivých, co do tmy křičí,

že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí

dělníků deset své svaly železem propletlo,

aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

 

"Antoníne, topiči elektrárenský,

Antoníne, do kotle přilož!"

 

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,

železnou lopatou otvírá pec,

plameny rudé ztad syčí a letí,

ohnivá výheň a mládenec.

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,

přikládá plnou lopatu uhlí,

a že jen z člověka světlo se rodí,

tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí

a oči ty jasné a modré jak květiny

v praméncích drátů nad městem plují,

v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny

v radostná světla se rozsvěcují.

Antoníne, Antoníne, Antoníne...

 

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,

divnou ženu vám mám.

Když se jí do očí podívám,

pláče a říká, že člověk jsem prokletý,

že oči mám jiné, než jsem měl před lety.

Když prý šla se mnou k oltáři,

jako dva pecny velké a krásné byly,

teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři

po nich jen drobinky dvě zbyly."

 

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi

a uprostřed noci s hvězdami elektrickými

na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,

které tak často si dětinsky myslily,

že muž na svět přišel, na svět, aby jim patřil.

 

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,

jen těžší lopatou otvírá pec.

Těžko je ženě vždy porozuměti,

má jinou pravdu a pravdivou přec.

Antonín očí květ v uhelné kusy

přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,

neboť muž vždycky očima širokýma

se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima

a jako slunce a měsíc z obou stran

paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.

V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,

poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,

v nichž oči mu krájel plamenný nůž,

a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,

zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším,

zakřičel nad nocí:

 

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,

slepý jsem, - nevidím!"

 

Sběhli se soudruzi

přestrašení celí,

dvěma nocemi

domů jej odváděli.

Na prahu jedné noci

žena s děckem sténá,

na prahu druhé noci

nebesa otevřená.

 

"Antoníne,

muži můj jediný,

proč tak se mi vracíš

v tyto hodiny?

Proč jsi se miloval

s tou holkou proklatou,

s milenkou železnou,

ohněm a lopatou?

Proč muž tu na světě

vždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjí

a na druhou umírá?"

Proč jsi se miloval

s tou holkou proklatou,

s milenkou železnou,

ohněm a lopatou?

 

Neslyší slepec, - do tmy se propadá

a tma jej objímá a tma jej opřádá,

raněné srdce už z hrudi mu odchází

hledat si ve světě jinačí obvazy,

však nad černou slepotou veselá lampa visí,

to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,

to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,

aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,

to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,

který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

 

Dělník je smrtelný,

práce je živá,

Antonín umírá,

žárovka zpívá:

 

Ženo má, - ženo má,

neplač!

plánované koncerty.vykonané koncerty.historie.o kapele.CD0.CD1.CD2.CD3.návštěvní kniha